Masarykovy socha v dějinách Hranic

Jiří J. K. Nebeský, říjen 2018

Hranice neměly k Masarykovi užší vztah

V srpnu 1905 Masaryk v Hranicích proslovil sérii přednášek o základech moderní filosofie (do Hranic dojížděl z Jarcové). Do rakouského říšského parlamentu kandidoval v roce 1907 za nedaleké Valašské Meziříčí, hranický starosta František Šromota proti němu nakonec nekandidoval, ale místní český tisk vedl proti „pokrokářskému“ Masarykovi kampaň.

Druhý známý osobní kontakt Masaryka s Hranicemi už spadá do dob ČSR a Masarykova prezidentského kultu – v roce 1924 proběhla v rámci moravského turné také návštěva Hranic. V Hranicích také od 20. let působila Masarykova letecká liga i Odborná škola Charlotty Masarykové pro ženská povolání, užší vztah Hranic k prezidentovi ovšem neztělesňují.

Socha TGM – tradičně „vždy ve špatný čas“

1938: Obvyklá dobová úcta ke státu a jeho prezidentovi se projevovala slavnostními shromážděními, divadelními představeními, recitacemi atd. při příslušných výročích. Idea postavit již zesnulému prezidentovi v Hranicích pomník přišla vlastně až v závěru existence ČSR. V říjnu 1938 měla být socha TGM odhalena na Školním náměstí. Vítězný návrh vytvořili olomoucký sochař Karel Lenhart a hranický sochař Ladislav Vlodek. Socha byla zhotovena (forma i odlitek), ale vzhledem k Mnichovu a následné depresi druhé republiky instalována nebyla (na rozdíl např. od blízkého Zbrašova). V době války pakbyla socha zničena.

1948: Podobně „nevhodný čas“ provázel projekt z roku 1948. S plánem vytvořit po osvobození vlastní sochu (např. návratem k projektu z roku 1938) zřejmě nepřišel nikdo, pro prostranství Školního náměstí byla naopak vytvořena busta místního literáta Josefa Gallaše. Až poměrně náhodně došlo k tomu, že socha TGM z podkarpatského Užgorodu, odstraněná po jeho záboru Sovětským svazem, byla nabídnuta ČSR,a nakonec se dostala do Hranic. Bronzovou sochu vytvořila Jelena Mandičová. Její slavnostní odhalení se událo 9. května 1948, tedy až po únorovém komunistickém převratu (v první fázi své existence navazovala komunistická diktatura na dědictví první republiky a neprofilovala se protimasarykovsky). Tato socha stála na Školním náměstí v letech 1948–1963,odstraněna byla v rámci „boje proti kultu osobnosti“ (stejně jako Stalinova třída byla v té době přejmenována na Tř. 1. máje), v době politického tání byla 9. května 1968 znovu instalována, aby byla v době nejtužší normalizace v roce 1974 tajně odvezena a zničena.

Po roce 1989 probíhalo pátrání po osudech sochy. Opakované návrhy na instalaci masarykovského pomníku skončily v roce 2001 instalací busty Miroslava Boroše v průjezdu Staré radnice na Masarykově náměstí. (Pro doplnění: pojmenování ústředního náměstí Masarykovým jménem je dílem roku 1990, za 1. republiky šlo o Žerotínovo náměstí.) Je zřejmě typické, že celá kauza Masarykovy sochy skončila na počátku 21. století takto – nevýrazný pomník na nevhodném místě, vše dominantně určováno cenou výtvarného díla.

Pomník na Školním náměstí – stoletá tradice

Prostor před hlavní městskou školou byl v roce 1898 zvolen pro umístění sochy císaře a krále Františka Josefa I. Bylo to poměrně logické rozhodnutí vzhledem k tomu, že další dvě náměstí v centru města nebyla pro umístění panovníkovy sochy vhodná – Pernštejnské náměstí u zámku je příliš malé, hlavní náměstí poskytovalo příhodný prostor pouze před kostelem a ten byl již obsazen trojicí náboženských soch. Když se pak v roce 1938 uvažovalo o Masarykově soše, automaticky byl vybrán „následnický“ prostor na místě sochy Františka Josefa I. Obdobně v roce 1984 byl na stejném místě odhalen pomník Vítání Rudé armády, aby překryl a inovoval starší masarykovskou tradici (odstraněn byl v roce 1994 přesunem na Tř. ČSA). I když v současném městě najdeme i jiné prostory, kam by bylo možné Masarykův pomník umístit, tradiční gravitace k prostoru na Školním náměstí je jednoznačná.

Památka TGM dnes

Pořízení Masarykova pomníku v sobě zahrnuje několik prvků, které je potřeba vnímat – navzájem se ovlivňují, byť nemají vždy stejnou váhu:

 I. TGM

  • Vzdáváme úctu osobnosti občansky statečné (hilsneriáda) a zároveň dobově podmíněnému mysliteli;
  • Vzdáváme úctu státnickému dílu TGM a první Československé republice.

V obojím lze spatřovat výraz dnešní lehce vzedmuté vlny nacionalismu, ahistorické snahy „návratu ke kořenům“. Vztah veřejnosti k TGM je dnes samozřejmě zcela jiný než v roce 1938 – od lhostejnosti ke shovívavému pochopení.

 II. Školní náměstí

  • Restituujeme pomník na místě, na němž měl stát od roku 1938 a reálně stál v letech 1948–1963 a 1968–1974, v těchto obdobích vždy představoval nostalgické ohlédnutí za dobou svobody a demokracie, s tímto místem je pro většinu Hraničanů starší generace úzce spjat.

 III. Hledisko společenské

  • Od roku 1984 – tedy po více než třiceti letech! – půjde o první exteriérovou sochu v Hranicích;
  • Realizací pomníku se pokoušíme o zpřítomnění historie – učinit historii přítomnou v každodenním prostoru, je tu tedy jistý rozměr edukativní.

 IV. Hledisko estetické

  • Z průvodních debat jednoznačně vyplynulo, že nemá jít o materiálovou restituci pomníku z roku 1938 (na místě nestál, výtvarně je méně zdařilý) ani 1948 (socha nebyla vytvořena pro Hranice a nezdálo se možné získat dostatek podkladů pro realizaci kopie), ale naopak o soudobé vyjádření tématu, v němž snad nemusí chybět i jistý prvek „provokace“, který k dílu přitáhne pozornost.